70 let kostela ve Zruči nad Sázavou

( z kroniky Kutnohorského sboru ČCE - od faráře Viktora Szalatnaye)

Rok 1923

Nejdůležitější událostí tohoto roku bylo přefaření kazatelské stanice ve Zruči n/S od sboru opatovického. V městečku a okolí přistoupilo na 250 katolíků k naší církvi. Z Opatovic je nebylo možno obsluhovat, kdežto s Kutnou Horou mají železniční spojení. Farář tam vykonal poprvé bohoslužby v neděli 17. července a od začátku září tam začal dojíždět pravidelně jednou týdně na vyučování náboženství a jednou měsíčně v neděli odpoledne na služby Boží. Pohříchu tito bratři (a sestry) také odtud budou moci být opatřováni jen nedostatečně, ač by právě jako přistouplí potřebovali zvláště vydatnou duchovenskou péči. Celému sboru s nimi nastává do budoucnosti veliká starost a odpovědnost.

Také letos ještě bylo více přestupů, než bývalo v dřívějších letech. Přistoupilo 40 osob, 22 z řím.katolické církve, 13 z československé, 4 bezkonfesijní a 1 z německé luterské církve. S tímto přírůstkem a s přifařením Zruče n/S stoupl počet duší na 1179.

Rok 1924

Ve schůzi staršovstva 27. dubna mohl farář po několikaměsíční zkušenosti již podat podrobnější zprávu o poměrech v přifařené kazatelské stanici zručské. Nevypadají zatím příznivě. Tamní bratři měli společný výbor s příslušníky československé církve; i bylo především třeba, aby se oddělili a postupovali samostatně. Byl tudíž zvolen výbor vlastní s předsedou Janem Adrianem a jednatelem a pokladníkem Antonínem Smitkou v čele. Tento je duší celé stanice a proto i hlavní oporou farářovou v tamější práci.

Přestupy se staly z pohnutek čistě zevních vlivem protiřímské agitace v době sčítání lidu. Členové jsou dosud zcela nepocvičeni a nábožensky lhostejni, přičemž je velikou vadou, že mezi sebou nemají žádné rodilé evangelíky, kteří by tvořili jejich jádro a mohli je poučovat a dávat jim příklad. Jak velice zůstali cizí našemu duchu, o tom se farář přesvědčil zvláště, když při jedné cestě k náboženskému vyučování na nádraží městečka nalezl nalepený plakát, z něhož seznal, že byl oběma „národními“ církvemi, českobratrskou a československou, pořádán ples. Musel bratřím vysvětlovat, že naše církev nepořádá žádné taneční zábavy, a sotva to chápali. I milý bratr Smitka řekl:“Ale byl to stejně fajnový báleček, - takový čistý, spořádaný“. Bude trvat, než si noví členové na naše názory a způsoby i jen poněkud zvyknou.

To však bylo dobrým znamením, že si přáli, aby bohoslužby, které se konaly v sokolské tělocvičně, souvisící s hospodou, byly přeloženy do školní učebny. Tam se tedy nyní scházíme, avšak je to místnost nevhodná: v úzkých, těsných lavicích dospělí nemohou ani dobře sedět, ani stát, a mnohým se také nezdá dost důstojná. Celkem jsou však služby Boží slušně navštěvovány, a těší zvláště účast dětí. Těch je na zručských školách tou dobou 37 a vyučují se ve dvou hodinách týdně. O žáky ve vůkolních obcích ovšem není možno se starat. Bude záležet hlavně na dorostu, aby pokud možno z něho byli vychováni uvědomělí církevníci. Děti jsou přítulné, dost dobře se učí a zvlášť rády zpívají naše písně. Dáváme jim dějepravy, katechismy a zpěvníčky zdarma.

Přistouplí bratři jsou vesměs nemajetní, většinou dělníci. Nebyli dosud zvyklí na církevní věci přispívat, a nemůže také od nich být mnoho požadováno. I v tomto ohledu tudíž vyhlídky do budoucnosti zůstávají pochmurné. Zatím bude veliká starost, abychom nové členy i jen udrželi pohromadě. Bylo by důležité, aby se bohoslužby mohly konat častěji, a to nejen odpoledne, avšak v neděli dopoledne farář nemůže opouštět mateřský sbor, a na povolání samostatného pracovníka nelze pomýšlet.

Staršovstvo zprávu vyslechlo s živým zájmem. Jsme si vědomi, že nám ve Zruči je přidán nový, těžký úkol, avšak doufáme, že se tam s pomocí Boží přece časem dostaneme kupředu a vybudujeme samostatné misijní pole. Farář se přičiní, aby pro stanici získal přízeň u přátel ve Švýcarsku. Zatím na její potřeby již letos přispěla Jeronymova jednota podporou 500 Kč, a 400 Kč pro ni bylo povoleno ze státní dotace.

Rok 1925

Ve Zruči pokračovala práce v dosavadním omezeném rozsahu. Mimo odpoledních bohoslužeb jednou měsíčně se konaly též vždy o druhých výročních svátcích dopoledne s vysluhováním sv. večeře, čímž byl ovšem mateřský sbor poškozován. Návštěva neodpovídala počtu členů, ale byl přece stálý kruh účastníků, kteří přicházeli pravidelně a rádi zpívali a poslouchali slovo Boží, a malá shromáždění mívala hřejivý ráz. Zájezdy k vyučování náboženství vyžadovaly vždy celý den, avšak zájem dětí a jejich přítulnost odměňovaly za nepohodlí a ztrátu času.

Přistoupilo letos 29 osob, ale odstoupilo rovněž 29, a sice 25 k řím. katolické církvi a 4 k bezvyznání. Pokud se dalo zjistit jen jeden z odstouplých byl rodilý evangelík, ostatní vesměs bývalí katolíci. Z celkového počtu zase většina, totiž 23, připadala na Zručsko. Pozbyli jsme tam za dva roky již 52 duší, a ač tam bylo za ten čas také několik nových přístupů, přece ztráta nebyla vyvážena.

Na darech odjinud : pro Zruč n/S z jubilejního fondu 200 Kč, z diasporního fondu čáslavského seniorátu 100 Kč, od Jeronymovy jednoty 400 Kč a ze státní dotace 300 Kč.

Rok 1926

Poměr přistouplých a odstouplých byl v tomto roce příznivější. Přistoupilo 34 osob, z nich 23 z řím katolické církve, 3 z československé a 8 bezkonfesijních. Odstoupilo 5 osob, z nichž 3 se vrátily k Římu a 2 prohlásily bezkonfesijními. Na Zručsku se ztráty zatím zastavily.

Na darech odjinud došlo: . . . pro Zruč od Jeronymovy jednoty 650 Kč a ze státní dotace 399 Kč.

Rok 1927

Dne 18. září byla ve Zruči n/S konfirmace. Konfirmováno 7 dětí, 2 chlapci a 5 děvčat. Slavnost měla při vší své prostotě povznášející ráz, a doufáme, že členům stanice, kteří ji jako bývalí katolíci zažili poprvé, prospěla k lepšímu poznání našeho učení a našich způsobů a řádů a k duchovnímu osvěžení.

Na darech odjinud: . . . pro Zruč od Jeronymovy jednoty 600 Kč, z diasporního fondu čáslavského seniorátu 100 Kč a ze státní dotace 400 Kč.

Rok 1928

Při volbě staršovstva konané dne 15. dubna zvolen starším sboru, na 10. místě, b. Antonín Smitka ze Zruče n/S.

Odstoupilo rovněž 21 osob, 10 k řím. katolické církvi, 2 k Jednotě českobratrské a 9 k bezvyznání; 14 z těchto odstupů se stalo opět na Zručsku; v šesti případech šlo o osoby neznámé.

Na darech odjinud : . . . pro Zruč n/S od Jeronymovy jednoty 600 Kč a ze státní dotace 400 Kč.

Rok 1929

Na darech odjinud došlo: . . . pro Zruč od Jeronymovy jednoty 700 Kč, z diasporního fondu čáslavského seniorátu 100 Kč a ze státní dotace 400 Kč.

Rok 1930

Na darech odjinud : . . . pro Zruč od Jeronymovy jednoty 700 Kč a ze státní dotace 500 Kč.

Rok 1931

Dne 14. června jsme podnikli zájezd do Zruče. Jelo nás na padesát dílem drahou, dílem autobusem. Byli jsme od bratří a sester uvítáni s velikou radostí. Bohoslužby se konaly na krásném místě v lese, a zúčastnilo se jich i hojně katolíků. Též druhého, odpoledního shromáždění. Zájezd se v každém ohledu vydařil, a naše návštěva malé stádce potěšila a povzbudila.

Přítomní bratři starší měli příležitost shlédnout pozemek, který by se hodil za stavební místo pro budoucí modlitebnu, a který nám město nabídlo ve výměře 1600 m° za velmi výhodných podmínek: zdarma, kdyby se stavělo ještě letos; za 50 hal. čtverečný metr, kdyby se stavělo v příštím roce a za 1 Kč čtverečný metr, kdyby se stavělo do tří let.

Ve své schůzi dne 19. července se staršovstvo usneslo, aby se pozemek zakoupil. Vzhledem k tomu, že na stavbu v brzké době nebylo lze pomýšlet, za něj bylo zaplaceno z fondu stanice 1600 Kč. Byl pak v témž roce oplocen nákladem 799 Kč. Zručští bratři se radovali, že nyní mají přece již něco svého vlastního, a viděli v tom, jakož i v zájmu, který jim byl projeven při zájezdu, záruku, že nejsou zcela opuštěni, a že jim dle možností bude pomáháno dále.

Na darech odjinud : . . . pro Zruč ze Švýcarska od spolku pro evangelíky v bývalém Rakousku 1954,50 Kč, od Jeronymovy jednoty 1500 Kč, z diasporního fondu čáslavského seniorátu 500 Kč, ze státní dotace 500 Kč a od soukromých dárců 125 Kč; celkem (pro Zruč) 4579,50 Kč.

Rok 1932

Také letos jsme uskutečnili zájezd do Zruče. Stalo se tak dne 12. června. Účast našich členů, zvláště mládeže, byla opět četná, a tamější bratři a sestry si naší návštěvy zase velmi vážili. Při příznivém počasí se ranní i odpolední shromáždění mohla konat opět v lese a těšila se také tentokrát pozornosti jinověrců.

Na darech odjinud : . . . pro Zruč ze Švýcarska od spolku pro evangelíky v bývalém Rakousku 4558 Kč, od Jeronymovy jednoty 1500 Kč, z Husova jubilejního daru 500 Kč a ze státní dotace … za dva roky 800 Kč; úhrnem (pro Zruč) 7358 Kč.

Rok 1933

Přistoupilo v tomto roce 19 osob . . . Odstoupilo 15 osob, 11 k Římu, 1 k československé církvi, 1 k evang. církvi a.v., 1 k Jednotě českobratrské a 1 k bezkonfesí. Mezi odstouplými bylo 9 ze zručské diaspory.

Na darech odjinud : . . . pro Zruč ze Švýcarska od spolku pro evangelíky v bývalém Rakousku 2993 Kč, od Jeronymovy jednoty 1200 Kč a ze státní dotace 400 Kč; celkem (pro Zruč) 4593 Kč.

Rok 1934

Při volbě staršovstva dne 3. června zvolen mezi staršími (na 7. místě) b. Antonín Smitka ze Zruče n/S.

Opětovný zájezd do Zruče byl projektován na neděli dne 24. června; musel však být ze zvláštních důvodů odřeknut, čehož bylo na obou stranách litováno.

Přistoupilo 16 osob . . . Odstoupilo 10 osob, vesměs k Římu, z nich 4 na Zručsku. Mezi těmito byl sám předseda výboru kazatelské stanice Jan Adrian se svou manželkou, který se již delší čas církevního života stranil.

Od roku 1923 do konce roku 1934 odstoupilo na Zručsku celkem 107 osob. Přistoupilo tam v téže době 76 osob, takže ztráta činí 31 duší. Také tyto číslice jsou důkazem,že naše dosavadní tamější práce nedostačuje ani, aby naše členstvo udržovala a čelila katolické agitaci. Hrozí tam z dalšího průtahu vždy další nebezpečí.

Na darech odjinud : . . . pro Zruč ze Švýcarska od spolku pro evangelíky v bývalém Rakousku 2559 Kč a soukromý dar od sl. Mark. Hopfové z Bernu 100 Kč, od Jeronymovy jednoty 1100 Kč a ze státní dotace 400 Kč; celkem (pro Zruč) 4159 Kč.

(Druhou) význačnou událostí tohoto roku byla stavba modlitebny ve Zruči. Houfek tamějších bratří a sester, vesměs přistouplých, nám byl svěřen v péči Pánem církve, a nesli jsme těžce, že jsme se o ně nemohli starat tak, jak vyžadovala potřeba, že nebylo dokonce ani možno zabránit číselným ztrátám.

Bohoslužby, konané jen jednou za měsíc, kromě druhých výročních svátků většinou jen v nedělní odpoledne, naprosto nedostačovaly. Bylo třeba častějších shromáždění ve vhodnější době a soustavné práce vzdělávací a pastýřské od osoby k osobě a od domu k domu, což vzdáleností od farního sídla a plným zaneprázdněním duchovního v mateřském sboru bylo znemožněno.

V posledních letech se musel farář vzdát i vyučování náboženství na školách ve Zruči, k němuž dojížděl přes 10 roků, a které vyžadovalo pokaždé téměř celého dne. Mohlo se konat jen v sobotu, které potřeboval pro svou přípravu na neděli, a na kterou bylo třeba přeložit hodiny na střední škole v Kutné Hoře, když přibyly školy v Sedlci, v Křeseticích a v Chlístovicích. Vyučování ve Zruči obstarával jeden rok br. Fr.Němec, správce školy ve Psářích u Kácova, načež je převzal br. Josef Váša, učitel v Hněvkovicích.

Farář byl za jejich ochotnou výpomoc velmi vděčen, ale nyní měl se členy kazatelské stanice ještě omezenější styky a musel tím více usilovat o to, aby byli lépe opatřeni. První podmínkou zdárné a soustavné práce bylo od počátku získání vlastního bohoslužebného stánku, ale právě s ním jsme zručské bratry a sestry, kterým se zdálo, že se o ně církev jako celek dost nestará, a kteří se stávali vždy nedočkavějšími, museli odkazovat od roku k roku.

Bylo nám i na konventech a na jiných schůzích vytýkáno, (zvláště naším rodákem br. farářem Řepou z Velimi), že jsme dávno nepřikročili ke zřízení diasporního sboru ve Zruči, které se mělo státi na oslavu tolerančního jubilea, - ale jak jsme se toho mohli odvážiti, když jsme tam stáli s holýma rukama a nemohli se vykázat ani bohoslužebnou místností, ani bytem pro duchovního, ani zajištěným vydržovacím kapitálem? Nezbývalo, než abychom čekali a pokračovali v přípravách.

Rok 1935

V minulém roce začali zručští bratři lámat kámen do základů budoucí modlitebny a zamlouvat u velkostatku stavební dříví, a farář měl tím větší starost, jak je udrží v trpělivosti. Již před lety se snažil, aby pro Zruč zaujal br. faráře Dr. V.Piska z Nového Yorku při jeho návštěvě v Čechách. Jako rodák z Malešova se zajímal o náš sbor i o tento jeho nutný podnik, avšak potom zemřel, dříve než mohl býti požádán o pomoc.

Vedle něho kladl farář naději v jiného amerického příznivce našich sborů, ve faráře Dr. Václava Losu z Pittsburgu, jehož choť pocházela z Kácova. Zajel za ním při příležitosti schůze Svazu evangelických církví v Československé republice, které se zúčastnil, do Brna a tam mu osobně vylíčil zručské poměry. Nebylo to nadarmo. Vzácný přítel záhy po svém návratu do Ameriky poslal dar přes 10.000 Kč do rukou svého důvěrníka br. faráře Fr.Prudkého v Olomouci, aby nám byly vyplaceny, až začneme se stavbou, a pak ještě dodatečně na novou žádost 1.480 Kč, takže jsme z tohoto pramene obdrželi s přibylými úroky celkem 12.845,50 Kč. Jinak stavební kapitál při chudobě členů stanice rostl jen velmi pomalu, takže se zdálo, že to bude trvat ještě léta, než se dostaneme k cíli.

Tu se nám však letos na jaře pojednou takřka zázračně ukázala netušená možnost. Vlivem našeho dávného dobrodince faráře Dr. B.Gantenbeina v Reute nám byl přislíben takzvaný cizozemský hlavní dar protestantských církevních pomocných spolků švýcarských, - arci s výslovnou podmínkou, že hned přikročíme ke stavbě modlitebny.

To byla radostná vyhlídka, avšak není divu, že nás naplňovala též nemalými rozpaky a obavami. Zvlášť farář musel vždy zase vzpomínat na podobenství Páně o člověku, který začal stavět a , nespočítav dobře náklad, nemohl dokonati. Bylo mnoho uvažování a počítání, - avšak měli jsme odmítnout tak značnou částku, o jakou šlo, a na niž by asi víckrát nebyla bývala naděje?

Přistoupili jsme na stanovenou podmínku a dali se v důvěře v další pomoc Boží do stavby. Slíbený dar byl skutečně vyplacen v celkové sumě 19.212 Kč, avšak vedle něho došlo ze Švýcar zásluhou faráře Gantenbeina od spolku pro evangelíky v bývalém Rakousku ještě dalších 7.940 Kč, Jeronymova jednota věnovala 2.900 Kč a sbor ze své pokladny 2.000 Kč a z pozůstalostního jmění 5.000 Kč. Dary jednotlivců činily 4.646 Kč, z čehož přiopadalo 2.825 Kč na dary od členů našeho sboru. Z největších soukromých darů byl dar 1.000 Kč od br. seniora Mil. Nováka z Kolína. Synodní rada, která nám i jinak vycházela všemožně vstříc, nám půjčila bezúročně z všecírkevního stavebního fondu 15.000 Kč, na úrocích přibylo 1.055 Kč. Takže stavební fond s dosavadním vkladem vzrostl do uzavření účtů na 97.573 Kč.

Byla to zřejmá Boží pomoc. „Od Hospodina stalo se to, a jest divné před očima našima.“ (Ž 118,23).

Se stavbou, pro další vyjednávání s přáteli ve Švýcarsku a pro průtahy s dodáním definitivních plánů, mohlo být započato až začátkem září. Plány a rozpočty pořídil br. Ing. Fr.Boh.Kozák z Prahy, a stavba byla zadána Frant.Šprinzerovi z Kutné Hory, který se zavázal, že na ní zaměstná v první řadě zedníky a dělníky našeho vyznání ze Zruče a z okolí. Také řemeslnické práce byly svěřeny většinou tamějším živnostníkům. Podrobnosti jsou uvedeny v protokolní knize a ve zvláštním fasciklu v archivu.

Rozumělo se samo sebou, že bude postavena jen budova skrovná, v níž by pod jednou střechou byla též kancelář s menším bytem pro duchovního, která by však přece měla chrámový ráz a proto aspoň malou vížku se zvonem. Průčelím měla být obrácena k jihu směrem k městečku, avšak na přání zástupců obce byla otočena k západu směrem k prostranství, na němž má stát projektovaná nová měšťanská škola.

Od zvláštní slavnosti kladení základního kamene bylo pro pokročilý čas upuštěno, avšak do základů vložena v kovové krabici pamětní listina, sepsaná farářem, v tomto znění :

„ ‘Jeden věk pomíjí, a jiný věk nastává‘ (Eccl 1,4). Také stavby časem chátrají a boří se a ustupují jiným. Budou-li někdy zdi tohoto chrámu rozbořeny, nechť tato listina jest pamětním dokumentem těch, kteří je budovali, a bratrským pozdravem pokolením, která přijdou po nich.

V prvních letech po roku 1918, který československému národu přinesl osvobození a samostatnost, také ve Zruči n/S a v okolí vzniklo hnutí čelící k návratu ke staré národní církvi husitské a českobratrské. Několik set katolíků přestoupilo, a bylo utvořena kazatelská stanice českobratrské evangelické církve. Náležela původně k farnímu sboru v Opatovicích a byla v roce 1923 přefařena k farnímu sboru v Kutné Hoře. Bohoslužby se konaly nejprve v tělocvičné síni zručského Sokola a pak po řadu let ve školní učebně v budově radnice. Teprve v roce 1935 hlouček asi 200 členů mohl přistoupit k postavení vlastní modlitebny. Byl při tom, skládaje se vesměs z členů nemajetných, podporován souvěrci a přáteli doma i v cizině, zvláště v Americe a ve Švýcarsku.

Se stavbou započato v prvním týdnu měsíce září 1935 s úmyslem, aby do zimy byla přivedena pod střechu a v roce 1936 dohotovena a odevzdána svému účelu. Projektoval ji architekt Ing. Dr. B.Kozák z Prahy a provedl ji stavitel Frant. Šprinzer z Kutné Hory. Pracovali na ní většinou zedníci a dělníci z domácích víry. Náklad činil na 120.000 Kč.

Starostou města Zruče n/S, které kazatelské stanici lacino přenechalo stavební místo a jí i při stavbě samé vycházelo blahovolně vstříc, byl v době stavby Jan Říha, odborný učitel ve Zruči n/S. Předním členem výboru stanice Antonín Smitka, listonoš v.v. ve Zruči n/S a duchovním správcem Viktor Szalatnay, farář v Kutné Hoře.

Další touhou souvěrců jest, aby po získání bohoslužebného stánku mohli založit samostatný farní sbor s vlastním kazatelem, který by obstarával též příslušníky církve v širší oblasti Posázavska.

Stavbu i všechny úmysly pro budoucnost poroučíme Bohu, pamětlivi slov : „Nebude-li Hospodin stavěti dům, nadarmo usilují ti, kteří jej stavějí“ Nechť v této budově je v čistotě a prostotě po způsobu otců zvěstováno evangelium Syna jeho Ježíše Krista, a nechť je místem hojného spasení a požehnání od pokolení k pokolení! „

Přes pokročilou roční dobu a dost nepříznivé podzimní počasí se podařilo stavbu do zimy přivésti pod střechu. Bylo na ni zatím v tomto roce do uzavření účtů vynaloženo celkem 91.847 Kč.

Rok 1936

Náš hlavní zájem se pojil k dokončení stavby modlitebny ve Zruči. Počátkem jara byly zahájeny další práce a mohly pokračovat nerušeně a bez nehody. Vyžádaly si ještě mnoha porad, a ovšem byla veliká starost o další peněžní prostředky, avšak i tu jsme vždy zase zakoušeli zřejmou Boží pomoc.

Jak velice vhod nám právě v této době přišlo dědictví po sestře Studničkové! Mohli jsme si dle potřeby vypomáhat pozůstalostními penězi, z nichž bylo na stavbu vypůjčeno 39.000 Kč. Také přátelé ve Švýcarsku nás vydatně podporovali dále.Farář Karst(?) Buxtorf v Basileji, ústřední tajemník protestantských církevních pomocných spolků, nám výslovně napsal, že se za naši stavbu cítí spoluzodpovědni, když nás svým loňským hlavním darem k ní vybídli a přinutili.

Došlo na ni dalších 9.940 Kč, synodní rada nám z Pískova odkazu přidělila 4.000 Kča ze státní dotace 500 Kč, Jeronymova jednota věnovala 2.700 Kč a darovala zvon v ceně 1.828 Kč, od Národní záložny v Praze jsme obdrželi 600 Kč a od jednotlivců 3.277 Kč, sbírka při slavnosti posvěcení vynesla 720 Kč, o výroční schůzi Jeronymovy jednoty v Semtěši bylo sebráno 280 Kč a o konferenci starších a učitelů v Kolíně 180 Kč. Z pokladny sboru bylo přiděleno 2.000 Kč a za prodané pohlednice s obrazem modlitebny se utržilo po odrážce tisku 118 Kč. Vcelku jsme na stavební fond v tomto roce mohli uložit s úroky nově 63.454 Kč.

Vydáno bylo letos na stavbu do uzavření účtů 65.727 Kč, s loňskými vydáními dosud úhrnem 157.574 Kč.

Jestliže jsme se nenadáli, že naše touha získat vlastní bohoslužebnou místnost ve Zruči

bude tak neočekávaně splněna, nemohli jsme také doufat, že tak snadno, takřka hravě, seženeme prostředky na stavbu. Čeho jsme dosáhli, převyšovalo naše představy a naděje. Asiže bychom si též nebyli pomysleli, že bude třeba tak velikého nákladu. Vysvětluje se tím, že při modlitebně bylo pamatováno pod jednou střechou již i na byt pro budoucího duchovního, jakož i že veškerý dovoz materiálu musel být placen, a že nutné prokopávky a terasové vyzdívky na nerovném stavebním terénu a také pořízení studny způsobily značné mimořádné výdaje.

Zručští bratři si již před lety přáli mít aspoň zvonek, který by nebožtíky vyprovázel na poslední cestě. Nyní mají úhledný kostelík s vížkou a se zvonem. Také zvon jsme měli obdržet darem od kteréhosi sboru ve Švýcarsku prostřednictvím faráře Gantenbeina, abyl by nám býval vzácný právě i svým původem a dřívějším určením. Avšak ukázalo se, že by na naši malou dřevěnou věžičku byl příliš těžký, i museli jsme jej proto odmítnout a byli jsme vděčni, že nám Jeronymova jednota zaplatila menší zvon v přiměřené váze. Mohlo ho zvláštním řízením osudu hned po jeho zavěšení při naskytnuvším se pohřbu býti použito.

Harmonium a pokrývku na stůl Páně darovalo naše kutnohorské sdružení sester, které přislíbilo předem pomoc i na umoření stavebního dluhu.

Zvláštní bylo, že na zručskou stavbu ze sborů čáslavského seniorátu přispěl přímo jen jeden jediný, sbor v Semtěši, chrámovou sbírkou. Dary jednotlivců z našeho sboru dosáhly celkové výše 6.772 Kč.

Slavnost otevření nové modlitebny byla stanovena na pondělí 6. července, a jevil se o ni nemalý zájem. Za slunného dne se sjelo množství bratří a sester ze všech sousedních i ze vzdálenějších sborů, a také účast obyvatelstva ze Zruče a z okolí byla nad očekávání veliká. Slavnost započala na náměstí před radní budovou rozloučením se školní místností, v níž jsme se od roku 1923 shromažďovali. Promluvil kutnohorský farář na základě Žalmu 43,3 a 4 a poděkoval za dosavadní vlídné pohostinství, načež se ujal slova starosta, odborný učitel Jan Říha, a přivítal a pozdravil jménem města zástupy účastníků, navazuje ve své řeči i na minulost a připomínaje zvláště mučednictví posledního předbělohorského kazatele zručského Pavla Mollera, který byl v samém kostele při kázání zastřelen.

Úvodní shromáždění chtěl rušiti místní katolický farář. Přeložil úmyslně na hodinu, kdy se mělo konat, pohřeb, který měl být o den dříve, a ubíral se za hlaholu zvonů okolo. Nepřekáželo nám to, ale jeho vlastní farníci mu to zazlívali, a sám byl sotva potěšen, když viděl, jak veliké zástupy se naší slavnosti zúčastňují.

Rozezvučel se pak náš zvonek, a tisícihlavý průvod se bral vzhůru městečkem k modlitebně. Před odevzdáním klíče přednesla družička Julia Adrianová tuto báseň br. faráře G.Ad.Molnára z Trnávky :

„ Chcem vejít v skrovný stánek svůj, jejž láska postavila.

Ve shonu žití volá : Stůj! Tu pomoc je a síla.

V něm sytit budem z Božích slov se po dnech strasti, práce.

Tu společný náš bude krov a Kristus, všech nás Rádce.

On, který praví: ‘Dveře jsem‘ a nikdy nezavírá,

nechť v slávě své se béře sem, Jej nechť tu vítá víra!

Otevřete Boží svatyni, to místo pravdy drahé,

ať k duším našim znějí v ní ty zvěsti Boží blahé!

Tu její klíč. Jej vezměte a vstupte Páně branou;

posilu duším skytněte nebeskou Slova manou!

A ten, jenž klíče srdcí má, Hospodin věčně živý,

nechť štědře nám zde požehná On, Otec dobrotivý! “

Chrám případnými slovy otevřel a odevzdání slovem Božím a modlitbou vykonal synodní senior Dr. Josef Souček z Prahy. Slavnostní kázání proslovil br. farář Jan Vl..Šebesta z Peček, předseda Jeronymovy jednoty. Jelikož pak se dovnitř vešla jen malá část účastníků, kázal zástupům venku pozůstalým br. farář Fr.Dobiáš ze Semtěše. Uvnitř bylo též několik dalších proslovů, zejména seniora obvodu čáslavského br. Miloslava Nováka z Kolína a kutnohorského faráře Szalatnaye, který vzpomněl dobrodinců, kteří svými dary a podporami stavbu umožnili.

Vedle společných písní, které byly vytištěny, přednesli zvláštní sbory naši kutnohorští zpěváci za řízení br. učitele V.Volka. Přispělo však i pěvecké sdružení sboru kolínského.

Celá slavnost se krásně vydařila a zanechala u všech účastníků milé vzpomínky. Měla pak ještě odpoledne neméně zdárné pokračování v lesním shromáždění nedaleko kostela, na němž proslovil opět k velmi četnému zástupu souvěrců i jinověrců br. farář Jar.Řepa z Velimi přednášku ke dni Husovu.

Rozjížděli jsme se v radostné a vděčné náladě, potěšeni, že pro svou práci ve Zruči máme nyní středisko, a plni naděje, že tam v dohledném čase budeme moci učiniti další kroky kupředu.

Rok 1937

Ve Zruči bylo ještě třeba dokončit byt pro duchovního, kde dosud scházely podlahy, dveře, kuchyňský sporák a pokojová kamna. Tato další vydání stála 8.127 Kč, takže na celou stavbu bylo vynaloženo úhrnem 165.702 Kč, v čemž není započítána cena zvonu, darovaného Jeronymovou jednotou, 1.828 Kč.

Rok 1938

Důležitou událostí pro sbor bylo v tomto roce povolání vikáře pro práci ve Zruči. Po vystavění modlitebny a dohotovení bytu bylo naší další snahou, aby stanice byla vybudována v samostatný sbor se sousedními stanicemi v Kácově a v Ledči, avšak cesta k dosažení tohoto cíle zůstávala ještě daleká. Neboť aby sbor byl církevními a státními úřady povolen, musely by se vykázat zajištěné příjmy na jeho vydržování ve výši 8.000 až 10.000 Kč, a nevěděli jsme, zda a jak je bude lze získat.

Od švýcarských spolků, které již tolik pro Zruč učinily, se sotva dalo očekávat, že by se na další řadu let chtěly a mohly zavázat k určitým větším ročním příspěvkům, a právě se i projektovaná pomocná akce sborů čáslavského seniorátu následkem zvýšení kvot na farářské platy zdála býti ohrožena. Bylo též nezbytně nutno, aby se podstatně zmenšil stavební dluh 43.800 Kč.

Na členy stanice zatím při jejich celkové chudobě a dosavadní nevychovanosti nebylo lze spoléhat, že by sehnali aspoň menší část potřebných peněz na plat vlastního kazatele. Jak slabá je jejich finanční síla, a jak dosud jako bývalí katolíci nejsou zvyklí přispívat na církevní věci, se ukázalo i při stavbě modlitebny, na niž sami věnovali poměrně velmi málo, avšak právě i tyto jejich chatrné zevní a vnitřní poměry žádaly naléhavě, aby se jim dostalo vydatnější duchovenské péče. Bylo třeba zvláštního pracovníka, který by bydlil v jejich středu a je soustavně vzdělával, vychovával a vedl, aby byli lépe pocvičeni a stávali se i obětavějšími.

Tu se nám přihlásil toho času nezaměstnaný ordinovaný vikář, br. Antonín Stanislav z Prahy-Žižkova, který dříve působil ve Valtínově, že by práci ve Zruči chtěl převzít, než by obdržel nějaké farářské místo. Pro trvalé ustanovení výpomocné síly scházely finanční prostředky, avšak uvažovali jsme, že by i kratší práce měla cenu nejen pro členstvo stanice, nýbrž i pro organizaci budoucího sboru.

Synodní rada, které jsme věc předložili, se vyjádřila příznivě a slíbila nám na vikáře přispívat částkou, jakou tou dobou vynakládá na nezaměstnané bohoslovce, a také švýcarští přátelé úmysl schvalovali. Staršovstvo otázku na schůzi dne 24. dubna předložilo k rozhodnutí hlasovným členům, kteří projevili souhlas a učinili jednomyslně toto usnesení :

“ Sborové shromáždění uznává naléhavou potřebu vydatnějšího církevního opatření kazatelské stanice ve Zruči n/S a usnáší se ve smyslu §42.b , aby pro tuto práci byl povolán sborový vikář. Současně zmocňuje staršovstvo, aby toto usnesení provedlo, budou-li k tomu pohotově potřebné peněžité prostředky, aniž by sbor sám byl nějak zatížen. “

Jelikož peníze byly na nějaký čas poruce, byl br. Stanislav pozván na neděli dne 15. května k vykonání kázání a v tentýž den od staršovstva zvolen vikářem pro Zruč. Zahájil hned svou činnost. Od zručských bratří a sester byl s radostí uvítán a získal si záhy jejich důvěru a lásku. Prázdninové doby využil ke cvičení konfirmandů, a bylo potěšitelné, že se zúčastnila ochotně i odrostlejší mládež, dokonce i jedna sestra učitelka. V den konfirmace uspořádal s konfirmandy a jejich rodiči a s širším členstvem stanice rodinnou besídku s čajem, která se velmi pěkně vydařila a přispěla k utužení společného svazku.

Než, již 14. srpna byl vikář Stanislav zvolen farářem ve Dvoře Králové n/L, a nezbylo než ho koncem toho měsíce propustit. Odcházel ze Zruče nerad a prohlašoval, že by tam chtěl setrvat, kdyby místo bylo systemizované a zajištěné.

Zručští si pravidelné duchovenské péče vážili a zvykli si na ni, i bylo by bývalo na pováženou, kdyby se započatá práce po tak krátké době zase byla přerušila. Proto jsme byli povděčni, že se nám přihlásil nový uchazeč: br. G.Ad.Říčan, dosavadní vikář zádveřický, farářský syn, který nám byl z několika stran doporučen. Vykonal v Kutné Hoře kázání dne 28. srpna, byl téhož dne zvolen a nastoupil 1. září.

Od samého začátku vyvíjel rozsáhlou činnost nejen ve Zruči samé, nýbrž i v kazatelské stanici kácovské a v celé posázavské diaspoře, jejíž obstarávání mu od sousedního sboru v Soběhrdech bylo přenecháno. Zvláštní péči a píli věnoval vyučování náboženství, a to i na školách značně vzdálených. I pravidelné církevní příspěvky jeho přičiněním začaly Pozoruhodně stoupat. Bylo zřejmé, že své místo zastává velmi horlivě a všestranně platně, i když se osobně u členstva sboru netěšil tak veliké oblibě jako jeho předchůdce.

Rok 1939

S platností od 1. července byla k našemu sboru přifařena kazatelská stanice v Kácově, která již od loňského podzimu byla obsluhována ze Zruče. Přibylo nám s ní asi 71 duší.

Dne 20. srpna byl zručský vikář br. Říčan zvolen farářem ve Veselí na Moravě a odešel koncem toho měsíce na své nové místo, zanechav po sobě pro svou horlivou činnost vděčnou památku. Jelikož jeho odchod byl předvídán, ohlíželi jsem předem po vhodné náhradě za něj, avšak několikeré vyjednávání nevedlo k cíli; byla dávána přednost jiným, zabezpečeným místům.

Tu se přihlásil sám kandidát bohosloví br. Oldřich Vraný z Třebechovic pod Orebem, který nějaký čas vypomáhal v Plzni : vykonal v Kutné Hoře dne 20. srpna kázání a byl od staršovstva dne 27. srpna zvolen. Nastoupil ve Zruči počátkem září a byl dne 24. září v Praze ordinován v zastoupení onemocnělého synodního seniora K.Nagye jeho náměstkem farářem Dr. Josefem Křenkem.

Také v osobě faráře sboru nastala změna. Ve schůzi staršovstva dne 12. února oznámil farář Szalatnay, že s ohledem na výzvu synodní rady, aby se přestárlí faráři dali pensionovat, a pro pokročilé stáří a ochabující tělesné a duševní síly dnem 1. července odejde do výslužby.

5.7.2006 jf